V šedých tónech

6:00 kouzelná klubovna 8 Comments




Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…



V šedých tónech se zařadilo mezi nejlepší a nejoblíbenější knihy. Spousta recenzí nám říká, že budeme ronit spoustu slz, že ani nespočítáme kapesníčky, které padnou…ale já s tím souhlasit nemůžu. Mně se nic takového nestalo. Myslím, že jsem vždycky byla v takovém šoku a cítila takový odpor, že mi neukápla ani jedna slzička. Opravdu ne, věřte mi. To ovšem nemění fakt, že kniha je neuvěřitelně deprimující a vyčerpávající.

Musím se vám s něčím přiznat. O této hrůzovládě Stalina jsem neměla ani tušení. Proto vás asi nepřekvapí, když vám povím, že jsem vstoupila do neznáma a tím to pro mě všechno bylo ještě horší. Všichni víme o Židech, kteří byli vyvražďováni Hitlerem, ovšem zdá se mi, že na miliony nevinných lidí z Litvy, Lotyšska a Estonska zapomínáme. Tuto knížku by si měl přečíst každý človíček, aby zažil s hlavními postavami tu hrůzu.

Ruta Sepetysová píše tak dokonale, že všechnu bolest a strach zažijete s nevinnými lidmi. Vše je vykresleno tak detailně a reálně, že si budete říkat, jestli to mučení sebe sama stojí za to. Ovšem od odchodu vám zabrání kapitoly.

Je skvělé, jak kratičké kapitoly jsou. Už jsem to chválila v Potrhaných křídlech, ovšem tady…tady to pocítíte ještě víc. Až dočtete kapitolu, všimnete si, že ta další má další tři strany, a tak si řeknete, proč nepřečíst ještě jednu. A pak znova a znova…a pomalu budete u konce, takže budete prahnout po vysvětlení a objasnění některých věcí. No není to vychytralé?

Z příběhu je mi neuvěřitelně smutno. Večer, po dočtení, jsem vůbec nemohla usnout, pořád jsem musela na miliony nevinných lidí myslet. Byla jsem z toho rozhozená. Vždyť my si vůbec neumíme představit, co se dělo. Nejhorší na tom je, že to není ani sto let.  Ach jo, to je tak nespravedlivé!

Kapitoly v táboře byly propojeny se vzpomínkami na domov. To se mi moc líbilo. Vždycky se objevil nějaký spouštěč a my si mohli všechno spojit dohromady. Další skvělý tah ze strany autorky.

Lena je pro mne „Hrdinka s velkým H.“ Byla skvělá. Líbila se mi na ní její tvrdohlavost, odhodlání, naděje a víra v lepší časy.

Jonas…to je kapitola sama o sobě. Vůbec jsem nemohla uvěřit svým očím. Jedenáctiletý chlapec se vyjadřoval jako dospělý muž. Byl zodpovědný a „velký“. I tak jsem z toho byla v šoku. Stalin mu ukradl dětství, stejně jako tisícům dalších dětí. Některé přišly o rodiče, jiné zůstaly samy, a byly i děti, které nepřežily.

Avšak mé srdce patří jednomu vojákovi z NKVD. Nebudu prozrazovat nic víc, nechci vám zkazit překvapení.

S koncem jsem spokojená tak napůl. Asi jsem si ho představovala trošičku jinak. I tak knihu řadím mezi ty nejlepší, co jsem kdy četla. Před Rutou Sepetysovou smekám a klaním se. Je to autorka, která si okolo prstu obmotá každého čtenáře a potom ho postupně mučí, až z něj vyždíme všechno. A to je na jejích knihách překrásné a odlišné od ostatních. Můžu vám říci jen to, že vás její kniha V šedých tónech zanese do doby bití, mučení, výsměchu, ponižování, strachu, beznaděje a smrti. Doufejme, že už se tato historie nikdy nebude opakovat…


 Na stránkách CooBoo si můžete stáhnout nádherný soundtrack. Aspoň si budete mít u čeho pobrečet.

8 komentářů:

  1. V šedých tónech je hrozně vychvalovaná kniha, takže si ji přirozeně chci přečíst. Jenže upřímně - mě to téma prostě a jednoduše děsí a mám z toho strach. Ne, že bych se bála, že mě to nebude bavit, to prostě spíš, že to musí být všechno vážně otřesné a pakliže autorka skutečně píše tak dobře, jak popisuješ... Uhh. Netuším, jestli někdy seberu tu odvahu, fakt si knihu pořídit. To od téhle autorky se mi asi první dostanou do rukou spíše Potrhaná křídla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dej na svůj první dojem, a když říkáš, že Tě láká, neváhej a čti. Kniha opravdu stojí za přečtení, je skvělá....ale musíš být odhodlaná. Jinak Ti zní bude ještě více smutno. Radím Ti knihu si koupit. :) A pokud odvahu získáš a koupíš si ji, dej vědět, jak na Tebe zapůsobila. :)

      Vymazat
  2. Krásná recenze. Tuto knihu bych si chtěla přečíst. :))

    OdpovědětVymazat
  3. Pro mě je to jedna ze srdcovek, co bych mohla číst pořád dokola. V šedých tónech byla první kniha, která mi otevřela oči a díky jsem i uvědomila, jaký svět opravdu byl. Autorka prostě umí psát a i Potrhaná křídla jsem mi od ní moc líbila. :) A taky jsem byla v takovým šoku, že jsem ani nebrečela.. :) Skvělá recenze

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Ilonko, právě jsi všechny mé pocity nazvala. Tato kniha mi otevřela oči. Stejně jako film Fury, který běží v kinech, i když to je zase jiná kapitola. Ruta Sepetys je skvělá a nadaná, mám ji ráda, a dovoluji si tvrdit, že je to jedna z mých nej, nej, nej autorek. :) Děkuji za Tvůj krásný komentář, vždy mě potěší. :)

      Vymazat

Děkuji za každý váš komentář a názor. Jsem vděčná za pozitivní i negativní, proto budu ráda, když napíšete, co si myslíte! :)