Příběh o lásce, utrpení a hrdinství...

13:04 kouzelná klubovna 0 Comments



Právě začala bitva o Británii, je rok 1940. Hlavní hrdinka Evie Lucasová je zamilovaná do mladého a pohledného pilota Tonyho. Místo toho, aby malovala obrazy z tak kruté války, kreslí portréty své lásky. To se však nelíbí Eddimu, muži, který v životě zamilované dívky hraje velkou roli. O sedmdesát let později se na scéně objevuje Lucy, která touží napsat biografii o zapomenuté, avšak úspěšné a talentované malířce. Začíná odhalovat rodinná tajemství, do tragického příběhu se vžívá čím dál tím víc, což není bezpečné pro její okolí. A ani pro ni samotnou…

„Usmíří vás, když připustím, že trocha prachu z letištní plochy pošpinila vaše cenné skici, a dovolím vám namalovat můj portrét?“
Pozvedla obočí a dlouze se na něho zahleděla.
„No tak,“ smál se na ni. „Takovou nabídku přece nemůžete odmítnout.“
Pokusila se o úsměv. „A co když vám řeknu, že už jsem to udělala?“
Tony pohlédl úkosem na Ralpha a Alana. „Výborně,“ zvolal. „Zřejmě jsem neodolatelný. Vlastně by mě ani nemělo překvapovat, že jste to už udělala.“
Ralph se na celé kolo rozesmál. „Tak už to vzdej, Evie. Myslím, že jsi konečně narazila na rovnocenného protivníka.“
(str. 52)

Nalákala vás anotace? Pokud ano, není co řešit, je to knížka právě pro vás, neváhejte a přečtěte si ji. A pokud ne, čtěte dál. Věřím, že vám dám hodně důvodů, proč dát zrovna Nejtemnější hodině šanci.

Knížka je opravdu hodně obsáhla, tvoří ji přes čtyři sta třicet stránek, písmenka jsou velice malá. Z čehož vyplývá, že bych ji nedoporučovala pomalým čtenářům. Celý příběh byste totiž četli tak půl roku. A nejsem si jistá, že byste to vydrželi. Avšak jestli patříte mezi velké a nadšené čtenáře, obzvláště s láskou k válečným románům, nenechte se délkou odradit. Protože až knížku otevřete, nenaleznete stránku, na které byste se nudili.

Již na počátku příběhu vám děj bude připadat poutavý a napínavý. Tento pocit vás neopustí do konce, to vám slibuji. Akorát se bude stupňovat a stupňovat. A vám čtenářům nebude zbývat nic jiného než zírat s otevřenou pusou a hltat každé slovo, každé písmenko.

„Umíš tancovat?“ Vzal ji za ruku a vedl ji na parket, kde se snažil pro ně najít místečko.
Zasmála se a přikývla. „A ty?“
„Ó ano.“
Tony byl skvělý tanečník. I kapela byla úžasná a Evie byla v sedmém nebi. Tancovali až do poslední chvíle, než muzikanti dohráli, a zastavili se jen tehdy, když si šli pro zteplanou ovocnou limonádu. Potom šli zase křepčit. Tančili swing, boogie a nakonec došlo i na waltz. Tehdy jí ovinul ruku kolem pasu a zadíval se jí do očí.
(str. 85)

Přiznám se, že už dlouho se mi nestalo, že bych chtěla číst, číst a jenom číst. To, že jsem neměla moc času, je už jiná věc, ale zaručuji, že knížku nebudete chtít pustit. I přes její velikost a tíhu ji budete tahat všude sebou a budete se snažit si najít aspoň chviličku, abyste se ponořili do tak čtivého příběhu o lásce, utrpení a statečnosti. 

Děj tvoří dvě časové linie, které se navzájem doplňují a vysvětlují otázky, které budou naopak přibývat než ubývat. Moji věrní čtenáři určitě odhadnou, jakou část jsem měla radši. Ano, je to ta z druhé světové války. Ta, do níž jsem se celou svou dušičkou zamilovala. A není to jen Tonym, který je opravdu vysněným princem všech dívek. Je to i Ralphem, do kterého jsem se zamilovala o malinko víc. Oba dva byli velice charismatičtí, věřila jsem jim každé slovíčko, jež vyřkli. 

Všechny postavy, ano, úplně všechny, si najdou cestu k vašemu srdíčku. Některé budete zbožňovat, další nenávidět, avšak na každou budete vzpomínat. Vybudujete si k nim obrovské a pevné pouto, které nejde přetrhnout. A tak vás asi nepřekvapí, že se budete jen stěží loučit. Každý je v knížce popsán jinak, každý má svůj charakter, od těch ostatních se něčím odlišuje. To jsem ještě v žádné knize neobjevila. A velice to oceňuji.

Vrhla se mu kolem krku, ale on vyjekl: „Au! Opatrně!“
„Promiň. Promiň.“ Zděšeně ucouvla. „Neublížila jsem ti? Ach, Tony, moc se omlouvám.“
Byl ve tváři úplně bílý. „Ne, to je v pořádku,“ snažil se usmívat. „Zazáplatoval mě jeden místní lapiduch. Už se mi to hojí. Pár dnů teď ale nesmím lítat, abych tu svoji starou kraksnu někde nenabořil. Takže jsem teď jen a jen tvůj.“
(str. 90-91)

Nejtemnější hodina je psána er-formou, což mi v tomto případě ani nevadilo. Byla jsem ráda, že mám příběh podán z více směrů, jelikož nic není černobílé. Každý má vždycky kousek pravdy. A navíc, autorka píše tak bravurně a poutavě, že vám bude úplně jedno, jestli se jedná o tuhle nebo tamtu formu vyprávění.

Ale našla jsem i jednu věc, která se mi ze začátku moc nelíbila, poté jsem si ji oblíbila, ale nakonec jsem si říkala, že je to až lehce přehnané. Tou věcí je duchařina. První noc jsem z toho byla opravdu vyděšená, nemohla jsem spát. Bylo to lepší než jakýkoliv horor! Chvíli mi trvalo, než jsem si na ni zvykla. A jak už jsem psala, ke konci jí bylo na můj vkus až moc.

Jak mám celou recenzi zakončit? Mám vám psát zdlouhavý odstavec, ve kterém vám popíšu, jak je knížka skvělá? Ne, to neudělám. Řeknu vám jediné: Nejtemnější hodina se zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy. Proč? Protože si získala celé mé srdíčko. Úplně celé. A vaše si získá také…

100%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství BRÁNA.
Zdroj obrázků: tady

0 komentářů:

Děkuji za každý váš komentář a názor. Jsem vděčná za pozitivní i negativní, proto budu ráda, když napíšete, co si myslíte! :)